Včera jsem měla opravdu vypečený den, vypečený až do samého konce.
Od rána školení, které mi bylo k prdu. Místo oběda mě šéf honil jak nadmutou kozu, takže jsem byla hladová a ještě otrávená. Z toho plyne poučení — nikdy neabsolvuj celodenní, nebo ještě delší školení v budově firmy, kde děláš. K večeru na mně vykukovala hromada mailů a z té hromady pěkná hromádka urgentních. No jo. Co s tím? Jako vždy. Prostě je vyřídit.
Urvaná a hladová jsem se doplácala domů. Doma na mně řval Mates, protože jsem se opozdila. Výborně, taky ti přeji hezký den, pomyslela jsem si a vyrazila venčit.
Možná by bylo lepší, kdybych si urazila nohu, než jsem vkročila do parku. Nejdřív to tak nevypadalo, na trávníku seděly straky obecné (Pica pica) a byl na ně nádherný pohled. Černobílí, krásní ptáci. A pak to začalo. Najednou se ptáci zvedli a odlétli o pár desítek metrů dál. Nastal řev. Koukám, co se děje a nějak mi to hlava nebrala. Straky se vrhly na nějakého ptáčka a dva kosi černí (Turdus merula) okolo lítali a šíleně křičeli. Najednou mi to došlo. Straky klovaly do mláděte kosa. Tak to teda ne, sebranko nevychovaná! Doběhla jsem na místo události a kosí mimino vzala do ruky. Straky byly tak drzé, že se vrhly pomalu i na mně. Najednou koukám, že o pár metrů dál rasí další mládě. Co? Nedáte pokoj? Rázem jsem měla v ruce mláďata dvě. Jedno bylo dost zřízené, druhé vypadalo lépe. Fredynka nemyslela na nic jiného, než jak mláďata dorazit. Jak jinak, je lovec.
V tu chvíli přišli do praku dva kluci a začali hrát fotbal. Mates se k nim přiřítil a chtěl hrát s nimi. Miluje fotbal. Naštěstí jsem mu stačila jednou rukou nacpat na čumec košík, jinak by míč na jednou skousnutí odrovnal. Kluci s ním hrát nechtěli. Báječný. V ruce jsem měla dvě ptáčata, které se Fredynka pokoušela zakousnout a na vodítku řvoucího Matesa, který trpěl, protože nemohl hrát fotbal. V tom přišla holčina, která v parku venčí dva italské chrtíky a zachránila mě. Měla prázdný batoh a ptáčata do něj se slovy, že se ptáků fakt docela bojí, uschovala. Oddychla jsem si. Uvolnila se mi ruka, Mates dostal pár facek, aby měl proč řvát a Fredynka taky, aby nechala mláďata v klidu.
Co teď? Volaly jsme záchranou stanici v Jinonicích. Sice jsme tam trčely víc než hodinu, ale mláďata si nakonec vyzvedl kluk ze stanice. Jedno nepřežilo. Od „chlapečka“, který pro ně přijel jsem se dozvěděla, že straky mimo jiné mladé ptáky požírají. Já trubec neznalá. Už chápu, proč to všechno. Už jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli moje akce k něčemu byla. Jeden drobeček nepřežil, druhý je zraněný (podle chlapečka se z toho dostane), straky zůstaly hladové a asi letěly lovit jinam...
Doploužila jsem se celá zmrzlá domů a začala chlupatcům připravovat večeři. Řádný kus syrového hovězího mi upadl na zem. Ta mrňavá mrcha Fredynka po něm skočila a než jsem se vzpamatovala, vyběhla i s masem z kuchyně. Kus masa byl pomalu větší než ona. Koukám, kam se zašila a rostu vzteky až ke stropu. Hupla do postele a soukala se pod peřinu. Vrazím ruku do tunýlku, který si vyrobila, zašátrám a táhnu. Nejdřív jde prdelka, pak tělíčko, hlavička a kus masa. Na světlomodrém povlečení je úžasná, krvavá stopa. Ne od Fredynky, tedy zatím ne, zatím jen od syrového hovězího. Už dlouho jí slibuji, že jí přetrhnu jako hada.
Díky, že je večer, postel mám převlečenou a jdu spát. Už nemám ani sílu, abych si uvědomila, že je mi mizerně. I za to díky.
