Kominíček

Volal mi táta, že se v naší kůlně chce usídlit kominíček, neboli Rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Máma do hovoru něco "huhlala" a podle tónu bylo znát, že se jí něco nelíbí.

Táta byl nadšený, ale měl potíž. Nechal kůlnu otevřenou a kominíčk se rozhodl, že je to právě to nejlepší místo na hnízdění. No, jo, říká mi, že ta kůlna má těžká dřevěná vrata a když zafouká řádný větřík, tak je vyvrátí, nebo do kůlny naprší a to by byl mazec. Má ji plnou chlapských pokladů, které by mohly utrpět. Většinou sice dávno nefungují, nebo je má rozebrané na malé kousky a už je asi nikdy nedá dohromady, ale to nic nemění na jejich ceně. Tedy pro tátu.

Máma by se jich ráda zbavila. Pro ní je to jen nepotřebné harampádí, které je třeba nějak dostat z baráku.

A tak nastaly dohady. Táta chtěl vzít pilku a vyříznout v horní části vrat díru dost velkou, aby se kominíčkovi zamlouvala a v kůlně zůstal. Máma byla kategoricky proti.

Táta: "Bába se zbláznila, chce, abych vrata jen pořádně zaklínil. Dyť mi tam naprší a můžu to všechno vyhodit! No, chápeš to ?!? Já ti ji dám, stejně tady pořád něco huhlá."

Máma: "No ahoj! Co na to říkáš? Dědek bláznivá! Zničil by klidně takový krásný vrata! A proč? Pro pár nepotřebnejch krámů, který stejně akorát zabíraj místo."

Jsou to zlatíčka. Ani jednoho nenapadlo vrata zavřít a kominíčka tím donutit k hledání nového místa pro vyvedení mláďat. Nakonec se dohodli, že se do vrat udělá díra. Máma ví, že je někdy lepší ustoupit a nesahat "klukovi" na jeho hračky. Rozumná žena. A kominíček? Ten si v kůlně začal spokojeně stavět hnízdo, jak mi oba nadšeně druhý den hlásili.