Míč a zamilovaný Mates

Už je to tak. Mates našel před několika dny fotbalový míč a je z něj úplně mimo. Uchází, ale když mu dáte chvilku, tak se zase hezky vytvaruje. Míč, ne Mates.

Bez míče odmítá chodit ven. Nacpe si ho do tlamy, chrochtá u toho jako prasátko a kroutí radostně prdelkou, že by si ji vyšrouboval. Každému, koho potká míč ukazuje, aby bylo jasno, že je naprosto úžasný a Mates naprosto radostný.  Nutí mě, abych s ním hrála fotbal. Fotbal jsem hrála naposledy jako malá holka. Moc se s ním hrát nedá, je moc dobrý obránce a brankář v jednom. Naštěstí mě většinou zachrání nějaký kluk, který neodolá a kope si s Matějem místo mně.

Včera se málem udusil. Dostal žrádlo, míč v tlamě a přemýšlel, jak se nažrat a nemuset míč vyplivnout. Je to potvora nenažraná, tak zvítězilo žrádlo.  Šíleně hltal aby si míč mohl zase narvat do tlamy a nějak mu zaskočilo. Začal chroptět a vůbec vyvádět. Úžasná záležitost. Když se mu začaly podlamovat zadní nohy, bylo po legraci. Vůbec jsem nevěděla, co se dělá se psem, když se dusí. Tak jsem dělala všechno možné i nemožné, ale  nejsem si jistá, jestli z toho něco pomohlo, nebo jestli si Mates pomohl sám. Jen se trochu vzpamatoval, zase si míč nacpal do tlamy.

Dokonce s ním i spí. Ne, že by ho celou noc měl v tlamě, ale když usíná, tak ho vážně v tlamě má nacpaný. Napadá mne docela jednoduché řešení. Vyhodit. Ne Matěje, ale ten míč. Jednoduché řešení to sice je, ale když vidím, jakou má radost, tak si říkám, jestli je nejlepší. Nejlepší a nejjednodušší pro mně, to jistě. Když se na to podívám Matějovýma očima, tak mi tohle řešení tak dobré nepřipadá. Někdy stojí za to se pokusit na věc podívat i očima toho druhého. A nemusí to být zrovna psisko.

Hledá se dobrý člověk na hlídání

Hlídám Matěje víc jak 4 roky. Tenkrát mi ho přivezl kamarád s igelitkou plnou granulí. "Pohlídej mi ho, prosím, na pár dnů, než pro něj někoho najdu." A tak ho hlídám. Ale už toho mám opravdu dost.

A proto hledám někoho, kdo ho bude hlídat místo mně. Alespoň tak dlouho, jako ho hlídám já. Od doby, kdy ke mně "připlul" výrazně zvětšil svůj objem. Jsem tedy ochotná výrazně zvětšit objem dodaných granulí. V přepočtu to vychází asi na 45 kilo. Ráda mu je přibalím na cestu. Proč? Protože je to pacholek mizerná.

V práci jsem toho měla docela dost, vyvážila to chvilková velice příjemná komunikace, koláč s malinami, ostružinami a borůvkami (byl to jeden kousek, tohle všechno na něm bylo) a odvoz domů, čímž jsem nemusela řešit nevhodné oblečení do deště.

Při odemykání jsem slyšela, jak Matěj skáče na dveře, které oddělují pokoj od bytové chodby. Musím je zamykat, jinak by se dostal (jako již několikrát) do komory a přecpal se, nebo by našel na věšáku v kapse (jednou to byla péřovka) nějakého oblečení sáček a v něm pár dobrot. Jeho technika kradení věcí z kapes je děsná, ale naprosto účinná. Tehdy mi nezbývalo, než péřovku vyhodit. Rozpáral ji dokonale a nejen kapsu. Tak proto zamykám. Ani to není pro Matěje dost bezpečné. Nebo spíš pro mně.

Je to pár měsíců, co na dveře skákal tak urputně, až na jeho straně vypadla klika. Žádná velká pohroma by to nebyla, pokud by ty dveře šly jednou klikou otevřít. To tedy nešly. Myslím, že jsem se snažila dostatečně, ale byl nějak porouchaný mechanismus a prostě se mi to nepodařilo. V komoře jsem si vzala nářadí, které mi přišlo pod ruku, sedla si na zem a začala přemýšlet, co s tím. To ovšem Matěj nechtěl pochopit a patřičně se hlásil o své právo na procházku. Nešlo mu do hlavy, proč zatraceně trčím za dveřmi a nepustím ho ven. Co takhle ty dveře vysadit? Tak to nejspíš mohlo napadnout jen mně. Asi po deseti minutách snažení byly dveře stále na svém místě a já funěla a byla celá zpocená. Tak tudy cesta nevede. Tak jinak. Vzala jsem si ten největší šroubovák a kladivo a asi po půlhodině vyvádění něčeho nepopsatelného jsem dveře otevřela. Mates vypálil jak střela a já se v tu ránu válela s tím vším nářadím na zemi. Dveře už nebyly dveře, ale něco nepoužitelného. Výměna byla nezbytná.

Když jsem slyšela, co Matěj za dveřmi zase vyvádí, pomyslela jsem si : NE, DNESKA NE! Ale ano. Historie se opakovala. Ovšem jen po sednutí si na zem a přemýšlení. Zapálila jsem si cigaretu, vzpomněla si na všechny podrobnosti mého předchozího snažení, na jeho výsledek a následné řeči, že jsem asi úplně ***, protože takhle může zrasit dveře jenom **** a že jsem to měla udělat takhle a takhle. Tak tohle znovu absolvovat nebudu. Zavolala jsem zámečníka, který dveře otevřel, zaplatila tučnou fakturu, přilepila ji na dveře, aby bylo jasno, že jsem se poučila (po svém), Matesovi vyťala pár pohlavků a vyrazila do deště na procházku.

Proto hledám někoho, kdo si bude Matějových lumpáren chvíli užívat místo mne. Dobře, slevím tedy. Déšť mě trochu zchladil. Nemusí to být na čtyři roky. Stačily by alespoň 4 týdny, 4 dny...

Jasmín, nora a moje marné snažení

Kvete Jasmín. Ještě nevodí tak silně, jak jsem zvyklá. Musela jsem si přivonět, abych tu nezaměnitelnou vůni ucítila. Pod jasmínem je nora nějakého zvířátka, do které Fredynka bez bázně a hany celá zmizela.

Doufala jsem, že to není nora nějakého dravce, který ji tam zamorduje. Po pár minutách jsem začala být docela nervózní. Volala jsem ji, ale nic. Nereagovala. Zas tak divné to nebylo. Když je na lovu, nevidí a neslyší.

Za dalších pár minut panika narůstala. Tak tohle je moc. Co budu dělat? Strčila jsem do nory ruku a myslela na to, že mě něco řádně kousne. Nic moc pocit. Strkat někam ruku a nevědět v jakém stavu ji vyndáte. Vyndala jsem ji nepoškozenou, protože se nora zatáčela a dál to prostě nešlo. Vzala jsem klacek, lehla si na břicho a pokoušela se nějak do nory dostat. Jistě, naprosto šílený nápad. Můj doprovod byl z mého konání polomrtvý smíchy. Vstala jsem, nadechla se, otočila obličej ke sluníčku. A to byla ta správná chvíle. Hodila jsem všechno za hlavu a v tu chvíli z nory vylezla vysmátá Fredynka. Hlínu měla všude, ještě doma jsem ji musela vyplachovat oči.

Matěj je dobytek

Nedostatečně jsem zajistila komoru. Je v ní mimo jiné i pytel granulí pro chlupatce.

Po návratu domů jsem myslela, že mě trefí. Mates mě přišel přivítat a já nevěřila svým očím. Vypadal jako březí fena asi 2 hodiny před porodem. Funěl, sotva šel a pupek měl naprosto obrovský.

Dostal se do komory a sežral pořádnou porci granulí. Když se napil, tak granule zvětšili svůj objem a Mates málem prasknul. Pacholek jeden nenažraná. Jeho nadměrné pití mě ani trochu nepotěšilo. Několikrát mě v noci zbudil a já s ním musela ven. Bezvadná noc.

Jestli si myslíte, že se Fredynka držela zpátky a odmítla se přežrat, tak se opravdu mýlíte. Vypadala jak nafouknutý míček. Přesunovala se takovým podivným, valivým pohybem a já se při pohledu na ni musela smát. To nešlo.

Venkov

Babi byla zase naprosto naprděná, protože se jí Mates svým ladným krokem proběhl po netkané textilii, která na zahrádce zakrývala nějaké rostlinstvo. Textilie to nevydržela a rostlinsto taky ne. To byla tedy podívaná. Babi, zelená vzteky, táhla Matěje ze zahrady za ucho. Mates u toho poulil oči a podle mého se rozhodl, že už na její medové přivolání nikdy reagovat nebude. Prostě ho prokoukla, věděla, že když na něj zařve (asi 15x za den), tak Mates se svým íííííí bude lítat kolem ní a smát se jí z bezpečné vzdálenosti. Jednou ho takhle honila s koštětem v ruce po zahradě asi hodinu, málem ji u toho chuděru kleplo a Mates se báječně bavil. Pacholek.
Už dávno jsem se rozhodla, že se do toho prostě nebudu míchat. Je to jejich hra a já chci mít klid. Jednou ho totiž babi za stejnou věc vykráká za ušisko a jednou ho pochválí. Je naprosto úžesně nemožná. Mates ji miluje. Je mu to fuk. Našel si způsob, jak s ní komunikovat. Prostě k ní nepřijde, dokud nevychladne. Babi je prostě skvělá a nejraději by viděla Matěje uvázaného na laně, jak si ho někdo odvádí, hlavně aby to bylo daleko a nafurt.

Cesta z města

V sobotu ráno jsem zabalila pár věcí a Fredynky cestovní pelech. Cestovní pelech byl původně určen k přenášení chlupatců, ale Fredynka se již v mládí rozhodla, že v tašce se dobrmani nepřenášejí, že by to byla ostuda ostudná a odmítla se v tašce nosit. Ani tehdy, když si byla jistá, že jakožto trpasličí pinč nikdy rozměrů dobrmana nedoroste, svůj názor na tašku nezměnila. Cestovní pelech je ovšem i tak báječná věc, protože se do něj může uchýlit před nepříznivým počasím, nebo cestou zpět, po nádherném, vyčerpávajícím víkendu velice ráda do pelechu hupne a chrupká celou cestu domů. To ovšem nikdy neplatí o cestě tam, protože se oba chlupatci na víkend tak těší, že dělají šílený brajgl a vůbec zlobí, co to dá.

Cesta na nádraží byla celkem v pohodě, až na jednu dámu, která mi nevybíravým způsobem sdělila svůj názor na psy v tramvaji. Další dáma, kterou to naprosto pobouřilo mě zachránila, jelikož se más zastala a také docela nevybíravým způsobem a tak si to ty dvě dámy nějak vyříkaly mezi sebou a já měla pokoj.

Na nádraží Fredynka dělala ztraceného chudáka psa. Vybrala si pána s taškou, ve které voněl sobotní nákup pořízený u řezníka. Přišla k němu, ušiska i prdelku staženou, oči vypoulené, výraz psa hodinu před smrtí a sedla si k té jeho tašce. Pán se nad tím drobkem smiloval, jako ostatně skoro všichni, na koho Fredynka tenhle trik vybalí, vyndal z tašky šunčičku a milou Fredynku tou šunkou prostě nacpal. Když začal přemýšlet, kam že ji strčí, aby si ji mohl vzít do vlaku a zachránit jí tak život, tak mu milá Fredynka zamávala vrtícím ocáskem a v mžiku hupla do svého cestovního pelechu a tvářila se, jako by nic, zívla si, že je strašně ospalá a ať ji nikdo neruší.

Mates byl naprosto znechucen Fredynčiným chováním. Ne snad proto, že by ho to pohoršovalo, ale proto, že jakožto pes na vodítku tenhle fígl nemohl provozovat také.

Přišla k nám babička o holi, obdivovala ta nezbedná psiska a Mates si o ní něžně otřel hlavu, aby jí dal najevo, že je naprosto úžasná. Protože vím, co je za hovado, tak jsem situaci jistila napnutým vodítkem, ale i tak měla babi co dělat, aby to ustála. Najednou přiběhlo maličké děcko, zakoplo a zaparkovalo přímo pad Matesem. Zvedlo hlavu, vytřeštilo oči a začalo natahovat. Ten pohled ze země na Matesovu palici musel být pro chlapečka fakt šok. Naštěstí Fredynka vyskočila z pelechu, posadila se k chlapečkovi a strčila mu hlavinku pod ruku, aby ji pohladil. Chlapeček se tak dostal z nejhoršího, a když se zvedal, tak se mimoděk Matesa chytil, aby mu to líp šlo. Mates stál jak socha, snad ani nedýchal, aby toho drobečka člověčího nepolekal, nebo dechem neodfouknul. A tak tam najednou stáli tváří v tvář a chlapeček v tom úžasu neplkal, ba ani nikam neutíkal. Prostě jen stál a zíral na to velké psisko. A to už se k nám řítila naprosto zelená maminka, strachy celá bez sebe. Drapla děcko, neřekla ani ň, táhla ho za sebou a po pár metrech mu nasekala na zadnici. To se moc nezamlouvalo Matějovi, začal vydávat svoje bručení, je to takové hluboké, hrdelní vrčení, kterým říká, že je fakt naštvanej. Maminka děcko raději přestala řezat a odkráčela. 

Nastoupili jsme do vlaku a přisedl si k nám pár lidiček, kteří podle zavazadel báglových vyráželi taky na venkov. A on povídá: "To je kříženec rottweilera, že jo?" "To fakt není, je to dobrman. "To není možný, to není dobrman, protože kdyby to byl dobrman, tak by to bylo takový chrastítko hubený a tutově by na mně vrčel a vyjížděl po mně. To je jasný, já dobrmany znám" říká on. "Člověče, říkám Vám, že je to fakt dobrman, vždyť je chovnej. Je to čekatel Interšampiona, tak přece ty rozhodčí nejsou úplně blbý" a směju se. "Říkejte si co chcete, ale tohle dobrman není, to je jistý " A jelikož to ona, tedy druhá polovina onoho dobrmaního znalce nemohla vydržet, tak vytáhla z báglu buřta, kus dala Fredynce, Matesovi bez rozpaků a dovolení sundala košík a dala mu ten zbytek. Já na to čučím jako tele a říkám si, jak by asi tahle dáma dopadla, kdyby to zkusila na nějakýho špatně naloženýho a nevychovanýho hafana. A tak se Mates do ní okamžitě zamiloval, jako asi 20x denně, protože mu k tomu stačí jen to, že se ho nějaký člobrda nebojí, podrbe ho, hodí mu míček, nebo do tlamajzny nějakou tu dobrotu. A v nestřeženým okamžiku jí předníma packama hupnul na klín a začal jí s láskou slintat na ucho, páč pořád neměl ten košík. Dáma byla v pohodě, klidně na sebe nechala chvíli slintat a na tom klíně ho vezla skoro dvě stanice, což je zázrak, protože i půl Matesa je dost. Tyhle orgie naštěstí ukončil průvodčí, protože jsem zahlédla, jak se k nám blíží a psisko zpacifikovala a nasadila mu košík.

A tak jsme zdrávi dojeli na venkov a človíčci, které jsme po cestě potkali to taky přežili bez větší újmy, pokud nepočítám sežranou šunku, nařezanou zadnici a oslintaný ucho.

Mates miluje metaře

Jsou to většinou jediní čtyřnožci, které na našich brzkých, ranních procházkách potkáváme. Mates je prostě tvor čtyřnožce bezmezně milující.
Když metaře v parku zmerčí, tak se k němu přiřítí, vyflusne mu pod nohy oslintaný míček a házej. A metař hází. Když míček nemá, šlohne metařovi PET láhev, několikrát ho radostně oběhne a opět házej. A metař hází.

Tohle ráno bylo stejné, jako všechna předchozí. Já, ještě spící, Mates a Fredynka. Vcházíme do parku. Mates zmerčí metaře, poskočí, začne se smát a vydávajíc podivný radostný zvuk, něco jako íííííííííííííííí, to rozpálí a letí na metaře. Metař najednou začal mrskat ručičkama a něco křičel. Koukám, jak Mates šlajfuje těsně před ním a on mu zasazuje slušnou ránu násadou od koštěte.  No nazdar, je to nějaký záskok a Matesa nezná. Tak to bude mazec... Mates situaci vyřešil po svém. Vyskočil a se svým íííííííííííí vytrhnul metařovi koště. Radostně okolo něj začal poskakovat. Jako by říkal, že ta nová hra je dost dobrá a klidně by ji mohl hrát každé ráno. Pak s koštětem v tlamajzně poskakoval jako kozel po celém parku. Když usoudil, že s metařem už žádná další legrace nebude, tak koště pustil a prostě ho počůral.  Tak tohle je můj Mates, aneb i když dostane řádnou ránu přes hřbet, tak se tomu směje a pak to ještě počůrá...

Kus masa plesklo o zem

Doploužila jsem se po kvalitním venčení domů a  začala chlupatcům připravovat  večeři. Řádný kus syrového hovězího mi upadl na zem. Ta mrňavá mrcha Fredynka po něm skočila a než jsem se vzpamatovala,  vyběhla i s masem z kuchyně.  Kus masa byl pomalu větší než ona. Koukám, kam se zašila a rostu vzteky až ke stropu.  Hupla do postele a soukala se pod peřinu. Vrazím ruku do tunýlku, který si vyrobila, zašátrám a táhnu. Nejdřív jde prdelka, pak tělíčko, hlavička a kus masa. Na světlomodrém povlečení je úžasná, krvavá stopa. Ne od Fredynky, tedy zatím ne, zatím jen od  syrového hovězího.  Už dlouho jí slibuji, že jí přetrhnu jako hada.

Vůně hořčice

Kdybych nebyla bordelář, tak se mi to nestane. Letím z práce domů, rychle se převlékám,  zhusta u toho křičím : "na místo!" Kdybych nekřičela, tak nemám šanci přežít, protože Matesův vítací ceremoniál je brutální, a nebere konce.

A jdeme ven. Fredynka  má podezřele stažený ocas. Tedy spíš celou prdelku. Občas venku zblajzne  nějaký hnus a já to poznám,  i když to nevidím. Přijde se prostě  sama  prásknout. Naposledy  sice dostala facáka asi před čtyřmi lety, ale to hlavně díky tomu, že když čuchá vejřez, tak se začne celá tvářit jako naprosto týraný tvoreček, div že se neplazí. Lidičky, kteří  jsou toho svědky chtějí okamžitě  volat nejen Srstku, Kubišovou, Ligu na ochranu zvířat, ale i policii.

Sotva jsme vyšli, tak mi bylo  jasné, že příčina opičího výrazu ve Fredynčině tváři bude asi někde jinde. Asi doma. 

Prošmejdila jsem celý byt, což není tak těžké, protože je poměrně maličký. A nic.  Prohlédla jsem všechny schovky  chlupatců, včetně pelíšků, a nic. Jen lehká vůně hořčice napovídala, že něco není v pořádku. Hořčice? Přemýšlím, co může vonět jako hořčice.  Nic mě nenapadá.  Najednou mi bleskne. Večer jsem nechala na kuchyňské lince hořčici. Jdu se podívat a hořčice nikde. Hmmm, chlupatci hořčici nežerou. Asi vysublimova. Vypouštím to z hlavy.

Je večer, tedy spíš víc jak hodinka po půlnoci. Jdu spát, už je na čase. Postel je maličko neupravená, ale ne zas tak, aby mě napadla nějaká nepravost. Snad jen ta, že se mi v ní oba chlupatci neorganizovaně váleli, když jsem byla v práci. Šoupnu pod peřinu, zařvu a zase vyskočím. Lehla jsem si do něčeho mazlavého a naprosto hnusného. Do hořčice...

A takhle to chodí, když chováte na klíně dobrmana a trpasličí pinčici, kteří spolupracují na lumpárnách naprosto organizovaně.

Lobotomie, aneb jak nám veterinář doporučil na lehký zánět ucha lobotomii.

Přišla jsem domů a zjistila, že si Mates drbe ucho. Zdá se, že má v uchu nějaký "nepořádek". Tak sbalím oba chlupatce a mažu s nimi k našemu dvornímu veterináři. Oba proto, že nejsem zvyklá jednoho nechat doma, všude chodí spolu.

Každý, kdo byl někdy na veterině, má asi představu, jak to vypadá v čekárně. Několik psů je zalezlých pod lavicí a třepou se strachy, několik jich pokníkává v náruči páníčka a další skupinku tvoří nezúčastněně se tvářící zvířata bez hlasových projevů. Jednou jsem byla dokonce svědkem, jak se dva dospělí lidé snažili do ordinace dostat ovčáka. Jeden ho táhl za vodítko, druhý postrkoval ze zadu. To vyděšené zvíře se bránilo ze všech sil. V kůži tohohle tvorečka bych být nechtěla.

Náš vstup do čekárny bývá většinou vždy stejný.  Fredynku si vezmu do náruče, aby neorganizovaně nevběhla do tlamy nějakého psiska, Matěje mám na vodítku, aby mu do tlamy neorganizovaně nevběhlo nějaké psisko.  Loktem se snažím otevřít dveře a Mates při tom kope do dveří.  Dveře se otvírají (stěrače stírají...), ta černá,  velká obluda mě vtáhne dovnitř takovou silou,  že to sotva ustojím.  Žene se ke dveřím do ordinace a zase kope do dveří.  Srovnám rovnováhu, Mates vyfasuje facáka,  Fredynku pouštím na zem a hledám si nějaký klidný koutek.

Zaparkuji a v tu chvíli mi Mates strká čumec do kapes a hledá svůj oblíbený míček na šňůrce.  Dostane dalšího facáka. Fredynka si mezitím vybere nějakou oběť,  tedy člověka,  který se jí zdá použitelný,  přijde k němu a začne vrtět prdelkou tak,  že si jí div nevyšroubuje. Při prvním náznaku kamarádství hupne člověku na klín a je spokojená.  Člověk většinou překvapením (naštěstí)  svoje emoce moc neprojevuje.

Mates mezitím vyloví z kapsy míček a vrzne mi tu oslintanou věc do klína.  Dostane dalšího facáka,  bere míček za šňůrku a začne kývat hlavou tak,  aby míček na konci šňůrky roztočil.  Chvilku se s ním fackuje sám a pak ho pustí a ten přistává na oděvu jedné paní,  která je z toho velice "nenadšená".  A to už na mně všichni začínají koukat jako na stvoření z jiné planety.

Otvírají se dveře do ordinace.   Sic nejsme na řadě,  Fredynka okamžitě skáče z klína dolů a vrhne se do dveří.  Vběhne dovnitř,  skočí na židli,   ze židle na stůl a vrhá se do plechovky s tyčinkami,  které doktor rozdává za odměnu.  Mates začne zabírat a nutně do ordinace potřebuje také.  Nohy mu prokluzují na dlažbě a tahle scéna vypadá jako z kresleného filmu.  Tak dostane facáka.  Fredynku z pixličky s tyčinkami vyloví sestřička a vyhodí ji zpět do čekárny.  Ta je spokojená,  protože má v tlamičce alespoň jednu ukořistěnou tyčinku.

Jsme na řadě.  Fredynka opět přistává v pixličce.  Mates opět hrabe nohama a já křičím do ordinace :  "doktore, půšťam".  Ve chvíli, kdy slyším souhlas  s plánovanou akcí,  odepínám  Matěje z vodítka.  Letí dovnitř a  pro jistotu narazí hlavou do vyšetřovacího stolu.  Doktor suše odvětí  "Jen si tu palici klidně rozraž, já ti ji hned zašiju".

Mezitím co  Mates lítá po ordinaci za míčkem,  který mu střídavě hází doktor se sestřičkou,  mu doktor jukne do ucha,  zamumlá něco o  nedůležitosti,  protože tam Mates  skoro nic nemá,   dá mi  bylinkovou mastičku za dvacku,  Fredynku vytáhne z pixličky a tím vyšetření končí.

Při odchodu mi oznámí,  že by ty dva magoři nutně potřebovali lobotomii,  protože tohle chování je nadmíru podivné a vymyká se psí přirozenosti.  Fredynka odchází nacpaná,  Mates spokojený z dobré hry,  doktor a sestřička rozesmátí od ucha k uchu.  Jen lidem v čekárně to nějak hlava nebere.

( lobotomie   -  operativní přetětí nervových vláken spojujících mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Jde o psychochirurgický zákrok, který se užíval při léčbě některých duševních poruch především v oblasti frontálního laloku )

Mám velkou radost

Na starém blogu jsem nabízela zvířata bez domova. Šlo o dobrmany a trpasličí pinče snad ze všech našich útulků. Občas jsem nabízela psy jiných plemen, kteří byli ve velkém ohrožení. Před asi šesti lety jsem nabídla argentinskou dogu, psa, který pocházel ze Slovenska, ze stanice, kde se po 30 dnech psi utrácejí. Dnes mi přišlo pár fotek jeho potomků, protože si ho díky mému blogu vzal mladý muž, který  mu zachránil život. Díky mu za to :)

Kdo, co, proč

Takhle to dopadá, když založíte blog a hned chcete všem něco chytrého sdělit. A tak se stalo. Založila jsem svůj první blog a místo toho, abych blog nějak uvedla, tak hup rovnýma nohama a hned ze mně vypadla příhoda. Trochu opožděně, ale přece... Blog mám proto, že mě potkávalo spoustu příhod s chlupatci a nejen s nimi. Nějak mám potřebu je zapsat a protože moji chlupatci velice rádi konzumovali i to, co k jídlu není, tak se občas stalo, že sežerali deník, knihu a tak. Tak jsem si založila blog na bloguje.cz a doufala, že chlupatci blog nesežerou, jenže bloguje končí, proto převádím postupně příběhy sem.

Ale ke zvířatům. Měla jsem dvě.

Dobrman se jmenoval Matěj, nebo taky Mates, Matýsek, Prdelka, Debil, Černý hovado, Magor. Když jsme přijeli na venkov, tak na něj můj táta někdy velice "něžně" řval : "Jdi do vole prdele magore!" (dámy a citlivé povahy jistě prominou).  Jinak než v souvislosti s Matějem od táty žádný takový výraz neuslyšíte. Matěj se "ofiko" jmenoval : Arnold Halit Paša

Druhý chlupatec byl trpasličí pinč Fredynka, nebo taky Beruška, Prd, Prdík, Prcek, Fidorka, Klíště. Fredynce táta říká Beruško, nebo Prde a nikdy na ni nezvýšil hlas. Abych nezapomněla, Fredynka se "ofiko" jmenuje : Afrodithe Golden World  

Noční trampoty se skřítky

Našla jsem v posteli rohlík... Skřítci! Kradou jídlo a pak si ho schovávají do mé postele. Nejradši bych je praštila. No, co nadělám, skřítci jsou chránění, Alespoň ti moji.

Neznám nic děsnějšího, než si lehnout do postele plné drobečků. To neusnu ani náhodou. Zase rychle z postele ven, všechno vyklepat, jenže to nestačí. Tak hezky v jednu ráno převlékat povlečení. Díky skřítci, jste moje zlatíčka. Kdybyste nebyli, tak se báječně vyspím, což mi dneska asi nehrozí. Už teď sotva koukám, perný den za sebou, jako každý všední den a krátká noc před sebou, protože mě ráno vzbudíte, abych s vámi šla na procházku.

A to mě ještě v průběhu noci několikrát vzbudí maličký skřítek, který si usmyslel, že se nejlépe spí na mém obličeji. Bezvadná zábava. Ještě spím, ale nemůžu dýchat, dusím se, nedostatek kyslíku ve mně vyvolá paniku, ale ještě jsem na druhé straně v říši snů a díky děsivé únavě se nemůžu probudit. Panika narůstá a já se probouzím. Instinktivně si šáhnu na obličej a to, co mi brání v dýchání popadnu a odhodím. Co myslíte, že to bylo? Maličký skřítek, který si usmyslel, že nejlépe se spí  na mém obličeji, nožičky spuštěné podél mé hlavy a naprosto blaženě ze spánku odfukuje.
Tenhle skřítek je trpasličí pinč se jménem v průkazu původu Afrodithe Golden World, prostě Fredynka.