Vůně hořčice

Kdybych nebyla bordelář, tak se mi to nestane. Letím z práce domů, rychle se převlékám,  zhusta u toho křičím : "na místo!" Kdybych nekřičela, tak nemám šanci přežít, protože Matesův vítací ceremoniál je brutální, a nebere konce.

A jdeme ven. Fredynka  má podezřele stažený ocas. Tedy spíš celou prdelku. Občas venku zblajzne  nějaký hnus a já to poznám,  i když to nevidím. Přijde se prostě  sama  prásknout. Naposledy  sice dostala facáka asi před čtyřmi lety, ale to hlavně díky tomu, že když čuchá vejřez, tak se začne celá tvářit jako naprosto týraný tvoreček, div že se neplazí. Lidičky, kteří  jsou toho svědky chtějí okamžitě  volat nejen Srstku, Kubišovou, Ligu na ochranu zvířat, ale i policii.

Sotva jsme vyšli, tak mi bylo  jasné, že příčina opičího výrazu ve Fredynčině tváři bude asi někde jinde. Asi doma. 

Prošmejdila jsem celý byt, což není tak těžké, protože je poměrně maličký. A nic.  Prohlédla jsem všechny schovky  chlupatců, včetně pelíšků, a nic. Jen lehká vůně hořčice napovídala, že něco není v pořádku. Hořčice? Přemýšlím, co může vonět jako hořčice.  Nic mě nenapadá.  Najednou mi bleskne. Večer jsem nechala na kuchyňské lince hořčici. Jdu se podívat a hořčice nikde. Hmmm, chlupatci hořčici nežerou. Asi vysublimova. Vypouštím to z hlavy.

Je večer, tedy spíš víc jak hodinka po půlnoci. Jdu spát, už je na čase. Postel je maličko neupravená, ale ne zas tak, aby mě napadla nějaká nepravost. Snad jen ta, že se mi v ní oba chlupatci neorganizovaně váleli, když jsem byla v práci. Šoupnu pod peřinu, zařvu a zase vyskočím. Lehla jsem si do něčeho mazlavého a naprosto hnusného. Do hořčice...

A takhle to chodí, když chováte na klíně dobrmana a trpasličí pinčici, kteří spolupracují na lumpárnách naprosto organizovaně.