Lobotomie, aneb jak nám veterinář doporučil na lehký zánět ucha lobotomii.

Přišla jsem domů a zjistila, že si Mates drbe ucho. Zdá se, že má v uchu nějaký "nepořádek". Tak sbalím oba chlupatce a mažu s nimi k našemu dvornímu veterináři. Oba proto, že nejsem zvyklá jednoho nechat doma, všude chodí spolu.

Každý, kdo byl někdy na veterině, má asi představu, jak to vypadá v čekárně. Několik psů je zalezlých pod lavicí a třepou se strachy, několik jich pokníkává v náruči páníčka a další skupinku tvoří nezúčastněně se tvářící zvířata bez hlasových projevů. Jednou jsem byla dokonce svědkem, jak se dva dospělí lidé snažili do ordinace dostat ovčáka. Jeden ho táhl za vodítko, druhý postrkoval ze zadu. To vyděšené zvíře se bránilo ze všech sil. V kůži tohohle tvorečka bych být nechtěla.

Náš vstup do čekárny bývá většinou vždy stejný.  Fredynku si vezmu do náruče, aby neorganizovaně nevběhla do tlamy nějakého psiska, Matěje mám na vodítku, aby mu do tlamy neorganizovaně nevběhlo nějaké psisko.  Loktem se snažím otevřít dveře a Mates při tom kope do dveří.  Dveře se otvírají (stěrače stírají...), ta černá,  velká obluda mě vtáhne dovnitř takovou silou,  že to sotva ustojím.  Žene se ke dveřím do ordinace a zase kope do dveří.  Srovnám rovnováhu, Mates vyfasuje facáka,  Fredynku pouštím na zem a hledám si nějaký klidný koutek.

Zaparkuji a v tu chvíli mi Mates strká čumec do kapes a hledá svůj oblíbený míček na šňůrce.  Dostane dalšího facáka. Fredynka si mezitím vybere nějakou oběť,  tedy člověka,  který se jí zdá použitelný,  přijde k němu a začne vrtět prdelkou tak,  že si jí div nevyšroubuje. Při prvním náznaku kamarádství hupne člověku na klín a je spokojená.  Člověk většinou překvapením (naštěstí)  svoje emoce moc neprojevuje.

Mates mezitím vyloví z kapsy míček a vrzne mi tu oslintanou věc do klína.  Dostane dalšího facáka,  bere míček za šňůrku a začne kývat hlavou tak,  aby míček na konci šňůrky roztočil.  Chvilku se s ním fackuje sám a pak ho pustí a ten přistává na oděvu jedné paní,  která je z toho velice "nenadšená".  A to už na mně všichni začínají koukat jako na stvoření z jiné planety.

Otvírají se dveře do ordinace.   Sic nejsme na řadě,  Fredynka okamžitě skáče z klína dolů a vrhne se do dveří.  Vběhne dovnitř,  skočí na židli,   ze židle na stůl a vrhá se do plechovky s tyčinkami,  které doktor rozdává za odměnu.  Mates začne zabírat a nutně do ordinace potřebuje také.  Nohy mu prokluzují na dlažbě a tahle scéna vypadá jako z kresleného filmu.  Tak dostane facáka.  Fredynku z pixličky s tyčinkami vyloví sestřička a vyhodí ji zpět do čekárny.  Ta je spokojená,  protože má v tlamičce alespoň jednu ukořistěnou tyčinku.

Jsme na řadě.  Fredynka opět přistává v pixličce.  Mates opět hrabe nohama a já křičím do ordinace :  "doktore, půšťam".  Ve chvíli, kdy slyším souhlas  s plánovanou akcí,  odepínám  Matěje z vodítka.  Letí dovnitř a  pro jistotu narazí hlavou do vyšetřovacího stolu.  Doktor suše odvětí  "Jen si tu palici klidně rozraž, já ti ji hned zašiju".

Mezitím co  Mates lítá po ordinaci za míčkem,  který mu střídavě hází doktor se sestřičkou,  mu doktor jukne do ucha,  zamumlá něco o  nedůležitosti,  protože tam Mates  skoro nic nemá,   dá mi  bylinkovou mastičku za dvacku,  Fredynku vytáhne z pixličky a tím vyšetření končí.

Při odchodu mi oznámí,  že by ty dva magoři nutně potřebovali lobotomii,  protože tohle chování je nadmíru podivné a vymyká se psí přirozenosti.  Fredynka odchází nacpaná,  Mates spokojený z dobré hry,  doktor a sestřička rozesmátí od ucha k uchu.  Jen lidem v čekárně to nějak hlava nebere.

( lobotomie   -  operativní přetětí nervových vláken spojujících mozkový lalok s ostatními částmi mozku. Jde o psychochirurgický zákrok, který se užíval při léčbě některých duševních poruch především v oblasti frontálního laloku )