Hlídám Matěje víc jak 4 roky. Tenkrát mi ho přivezl
kamarád s igelitkou plnou granulí. "Pohlídej mi ho, prosím, na pár dnů,
než pro něj někoho najdu." A tak ho hlídám. Ale už toho mám opravdu
dost.
A proto hledám někoho, kdo ho bude hlídat místo
mně. Alespoň tak dlouho, jako ho hlídám já. Od doby, kdy ke mně
"připlul" výrazně zvětšil svůj objem. Jsem tedy ochotná výrazně zvětšit
objem dodaných granulí. V přepočtu to vychází asi na 45 kilo. Ráda mu je
přibalím na cestu. Proč? Protože je to pacholek mizerná.
V práci jsem toho měla docela dost, vyvážila to chvilková velice příjemná komunikace, koláč s malinami, ostružinami a borůvkami (byl to jeden kousek, tohle všechno na něm bylo) a odvoz domů, čímž jsem nemusela řešit nevhodné oblečení do deště.
Při odemykání jsem slyšela, jak Matěj skáče na dveře, které oddělují pokoj od bytové chodby. Musím je zamykat, jinak by se dostal (jako již několikrát) do komory a přecpal se, nebo by našel na věšáku v kapse (jednou to byla péřovka) nějakého oblečení sáček a v něm pár dobrot. Jeho technika kradení věcí z kapes je děsná, ale naprosto účinná. Tehdy mi nezbývalo, než péřovku vyhodit. Rozpáral ji dokonale a nejen kapsu. Tak proto zamykám. Ani to není pro Matěje dost bezpečné. Nebo spíš pro mně.
Je to pár měsíců, co na dveře skákal tak urputně, až na jeho straně vypadla klika. Žádná velká pohroma by to nebyla, pokud by ty dveře šly jednou klikou otevřít. To tedy nešly. Myslím, že jsem se snažila dostatečně, ale byl nějak porouchaný mechanismus a prostě se mi to nepodařilo. V komoře jsem si vzala nářadí, které mi přišlo pod ruku, sedla si na zem a začala přemýšlet, co s tím. To ovšem Matěj nechtěl pochopit a patřičně se hlásil o své právo na procházku. Nešlo mu do hlavy, proč zatraceně trčím za dveřmi a nepustím ho ven. Co takhle ty dveře vysadit? Tak to nejspíš mohlo napadnout jen mně. Asi po deseti minutách snažení byly dveře stále na svém místě a já funěla a byla celá zpocená. Tak tudy cesta nevede. Tak jinak. Vzala jsem si ten největší šroubovák a kladivo a asi po půlhodině vyvádění něčeho nepopsatelného jsem dveře otevřela. Mates vypálil jak střela a já se v tu ránu válela s tím vším nářadím na zemi. Dveře už nebyly dveře, ale něco nepoužitelného. Výměna byla nezbytná.
Když jsem slyšela, co Matěj za dveřmi zase vyvádí, pomyslela jsem si : NE, DNESKA NE! Ale ano. Historie se opakovala. Ovšem jen po sednutí si na zem a přemýšlení. Zapálila jsem si cigaretu, vzpomněla si na všechny podrobnosti mého předchozího snažení, na jeho výsledek a následné řeči, že jsem asi úplně ***, protože takhle může zrasit dveře jenom **** a že jsem to měla udělat takhle a takhle. Tak tohle znovu absolvovat nebudu. Zavolala jsem zámečníka, který dveře otevřel, zaplatila tučnou fakturu, přilepila ji na dveře, aby bylo jasno, že jsem se poučila (po svém), Matesovi vyťala pár pohlavků a vyrazila do deště na procházku.
Proto hledám někoho, kdo si bude Matějových lumpáren chvíli užívat místo mne. Dobře, slevím tedy. Déšť mě trochu zchladil. Nemusí to být na čtyři roky. Stačily by alespoň 4 týdny, 4 dny...
V práci jsem toho měla docela dost, vyvážila to chvilková velice příjemná komunikace, koláč s malinami, ostružinami a borůvkami (byl to jeden kousek, tohle všechno na něm bylo) a odvoz domů, čímž jsem nemusela řešit nevhodné oblečení do deště.
Při odemykání jsem slyšela, jak Matěj skáče na dveře, které oddělují pokoj od bytové chodby. Musím je zamykat, jinak by se dostal (jako již několikrát) do komory a přecpal se, nebo by našel na věšáku v kapse (jednou to byla péřovka) nějakého oblečení sáček a v něm pár dobrot. Jeho technika kradení věcí z kapes je děsná, ale naprosto účinná. Tehdy mi nezbývalo, než péřovku vyhodit. Rozpáral ji dokonale a nejen kapsu. Tak proto zamykám. Ani to není pro Matěje dost bezpečné. Nebo spíš pro mně.
Je to pár měsíců, co na dveře skákal tak urputně, až na jeho straně vypadla klika. Žádná velká pohroma by to nebyla, pokud by ty dveře šly jednou klikou otevřít. To tedy nešly. Myslím, že jsem se snažila dostatečně, ale byl nějak porouchaný mechanismus a prostě se mi to nepodařilo. V komoře jsem si vzala nářadí, které mi přišlo pod ruku, sedla si na zem a začala přemýšlet, co s tím. To ovšem Matěj nechtěl pochopit a patřičně se hlásil o své právo na procházku. Nešlo mu do hlavy, proč zatraceně trčím za dveřmi a nepustím ho ven. Co takhle ty dveře vysadit? Tak to nejspíš mohlo napadnout jen mně. Asi po deseti minutách snažení byly dveře stále na svém místě a já funěla a byla celá zpocená. Tak tudy cesta nevede. Tak jinak. Vzala jsem si ten největší šroubovák a kladivo a asi po půlhodině vyvádění něčeho nepopsatelného jsem dveře otevřela. Mates vypálil jak střela a já se v tu ránu válela s tím vším nářadím na zemi. Dveře už nebyly dveře, ale něco nepoužitelného. Výměna byla nezbytná.
Když jsem slyšela, co Matěj za dveřmi zase vyvádí, pomyslela jsem si : NE, DNESKA NE! Ale ano. Historie se opakovala. Ovšem jen po sednutí si na zem a přemýšlení. Zapálila jsem si cigaretu, vzpomněla si na všechny podrobnosti mého předchozího snažení, na jeho výsledek a následné řeči, že jsem asi úplně ***, protože takhle může zrasit dveře jenom **** a že jsem to měla udělat takhle a takhle. Tak tohle znovu absolvovat nebudu. Zavolala jsem zámečníka, který dveře otevřel, zaplatila tučnou fakturu, přilepila ji na dveře, aby bylo jasno, že jsem se poučila (po svém), Matesovi vyťala pár pohlavků a vyrazila do deště na procházku.
Proto hledám někoho, kdo si bude Matějových lumpáren chvíli užívat místo mne. Dobře, slevím tedy. Déšť mě trochu zchladil. Nemusí to být na čtyři roky. Stačily by alespoň 4 týdny, 4 dny...
Žádné komentáře:
Okomentovat