Cesta z města

V sobotu ráno jsem zabalila pár věcí a Fredynky cestovní pelech. Cestovní pelech byl původně určen k přenášení chlupatců, ale Fredynka se již v mládí rozhodla, že v tašce se dobrmani nepřenášejí, že by to byla ostuda ostudná a odmítla se v tašce nosit. Ani tehdy, když si byla jistá, že jakožto trpasličí pinč nikdy rozměrů dobrmana nedoroste, svůj názor na tašku nezměnila. Cestovní pelech je ovšem i tak báječná věc, protože se do něj může uchýlit před nepříznivým počasím, nebo cestou zpět, po nádherném, vyčerpávajícím víkendu velice ráda do pelechu hupne a chrupká celou cestu domů. To ovšem nikdy neplatí o cestě tam, protože se oba chlupatci na víkend tak těší, že dělají šílený brajgl a vůbec zlobí, co to dá.

Cesta na nádraží byla celkem v pohodě, až na jednu dámu, která mi nevybíravým způsobem sdělila svůj názor na psy v tramvaji. Další dáma, kterou to naprosto pobouřilo mě zachránila, jelikož se más zastala a také docela nevybíravým způsobem a tak si to ty dvě dámy nějak vyříkaly mezi sebou a já měla pokoj.

Na nádraží Fredynka dělala ztraceného chudáka psa. Vybrala si pána s taškou, ve které voněl sobotní nákup pořízený u řezníka. Přišla k němu, ušiska i prdelku staženou, oči vypoulené, výraz psa hodinu před smrtí a sedla si k té jeho tašce. Pán se nad tím drobkem smiloval, jako ostatně skoro všichni, na koho Fredynka tenhle trik vybalí, vyndal z tašky šunčičku a milou Fredynku tou šunkou prostě nacpal. Když začal přemýšlet, kam že ji strčí, aby si ji mohl vzít do vlaku a zachránit jí tak život, tak mu milá Fredynka zamávala vrtícím ocáskem a v mžiku hupla do svého cestovního pelechu a tvářila se, jako by nic, zívla si, že je strašně ospalá a ať ji nikdo neruší.

Mates byl naprosto znechucen Fredynčiným chováním. Ne snad proto, že by ho to pohoršovalo, ale proto, že jakožto pes na vodítku tenhle fígl nemohl provozovat také.

Přišla k nám babička o holi, obdivovala ta nezbedná psiska a Mates si o ní něžně otřel hlavu, aby jí dal najevo, že je naprosto úžasná. Protože vím, co je za hovado, tak jsem situaci jistila napnutým vodítkem, ale i tak měla babi co dělat, aby to ustála. Najednou přiběhlo maličké děcko, zakoplo a zaparkovalo přímo pad Matesem. Zvedlo hlavu, vytřeštilo oči a začalo natahovat. Ten pohled ze země na Matesovu palici musel být pro chlapečka fakt šok. Naštěstí Fredynka vyskočila z pelechu, posadila se k chlapečkovi a strčila mu hlavinku pod ruku, aby ji pohladil. Chlapeček se tak dostal z nejhoršího, a když se zvedal, tak se mimoděk Matesa chytil, aby mu to líp šlo. Mates stál jak socha, snad ani nedýchal, aby toho drobečka člověčího nepolekal, nebo dechem neodfouknul. A tak tam najednou stáli tváří v tvář a chlapeček v tom úžasu neplkal, ba ani nikam neutíkal. Prostě jen stál a zíral na to velké psisko. A to už se k nám řítila naprosto zelená maminka, strachy celá bez sebe. Drapla děcko, neřekla ani ň, táhla ho za sebou a po pár metrech mu nasekala na zadnici. To se moc nezamlouvalo Matějovi, začal vydávat svoje bručení, je to takové hluboké, hrdelní vrčení, kterým říká, že je fakt naštvanej. Maminka děcko raději přestala řezat a odkráčela. 

Nastoupili jsme do vlaku a přisedl si k nám pár lidiček, kteří podle zavazadel báglových vyráželi taky na venkov. A on povídá: "To je kříženec rottweilera, že jo?" "To fakt není, je to dobrman. "To není možný, to není dobrman, protože kdyby to byl dobrman, tak by to bylo takový chrastítko hubený a tutově by na mně vrčel a vyjížděl po mně. To je jasný, já dobrmany znám" říká on. "Člověče, říkám Vám, že je to fakt dobrman, vždyť je chovnej. Je to čekatel Interšampiona, tak přece ty rozhodčí nejsou úplně blbý" a směju se. "Říkejte si co chcete, ale tohle dobrman není, to je jistý " A jelikož to ona, tedy druhá polovina onoho dobrmaního znalce nemohla vydržet, tak vytáhla z báglu buřta, kus dala Fredynce, Matesovi bez rozpaků a dovolení sundala košík a dala mu ten zbytek. Já na to čučím jako tele a říkám si, jak by asi tahle dáma dopadla, kdyby to zkusila na nějakýho špatně naloženýho a nevychovanýho hafana. A tak se Mates do ní okamžitě zamiloval, jako asi 20x denně, protože mu k tomu stačí jen to, že se ho nějaký člobrda nebojí, podrbe ho, hodí mu míček, nebo do tlamajzny nějakou tu dobrotu. A v nestřeženým okamžiku jí předníma packama hupnul na klín a začal jí s láskou slintat na ucho, páč pořád neměl ten košík. Dáma byla v pohodě, klidně na sebe nechala chvíli slintat a na tom klíně ho vezla skoro dvě stanice, což je zázrak, protože i půl Matesa je dost. Tyhle orgie naštěstí ukončil průvodčí, protože jsem zahlédla, jak se k nám blíží a psisko zpacifikovala a nasadila mu košík.

A tak jsme zdrávi dojeli na venkov a človíčci, které jsme po cestě potkali to taky přežili bez větší újmy, pokud nepočítám sežranou šunku, nařezanou zadnici a oslintaný ucho.