Horko, transvestita a kočka na stromě

Víkendové letní odpoledne je v našem městě většinou dost klidné. Tohle odpoledne tu zůstala snad jen Agáta a toulavá kočka.

Potkali jsme Agátu poprvé a Mates si ji zamiloval. Seděla osamocená na lavičce v parku. Na tvářích divadelní líčidla, šatičky jako z 60 let a i přes to, že je už dávno velká dáma, má velice živý pohled v očích. Agáta je vlastně chlap. Transvestita.

Při pohledu na oslintaný míček v klíně se jen lehce usmála a pravila "Jsi velkej jako tele a blbej taky jako tele, viď." A to byl začátek jejich přátelství. Velká dáma, která pobíhá po parku a laškovně si hraje s dobrmanem mi v tu chvíli připomínala spíš malé dítě. Zdála se bezstarostná a prd si dělala z lidí, kteří se na ni dívali trochu podivně. Omlouvám se za to slovo, ale je opravdu výstižné. Prostě prdlajs.

"Konec hry, slone", řekla, když ji Mates úspěšně asi po 6 šlápnul na nohu, kterou měla ve střevíčku jak pro popelku. Sedla si na lavičku, vytáhla z kabelky cigárko, zapálila si a druhou rukou drbala Matěje za uchem. Mates držel jak beran, ale za chvili vyrazil, přeběhl přes milou Agátu a letěl jak postřelená svině někam do pryč. Agáta se ladně zvedla ze země a spustila spršku slov, které není možné publikovat. Mates skákal pod stomem a štěkal jak pominutý na kočku, kerá byla příčinou jeho "výjimečně" neslušného chování. Došla jsem si pro něj a pořádně ho zfackovala. V rytmu facek Agáta křičela "Nemlať ho! Bude ještě blbější něž je! A buď ráda, že je na kočky, vždyť je to sameček!"

Náklonnost někdy nemá hranice. Je jedno, kolikrát tě převálcuje pro jinou, hlavně že to nevzdáváš, a drbeš ho za ušima.

Kominíček

Volal mi táta, že se v naší kůlně chce usídlit kominíček, neboli Rehek domácí (Phoenicurus ochruros). Máma do hovoru něco "huhlala" a podle tónu bylo znát, že se jí něco nelíbí.

Táta byl nadšený, ale měl potíž. Nechal kůlnu otevřenou a kominíčk se rozhodl, že je to právě to nejlepší místo na hnízdění. No, jo, říká mi, že ta kůlna má těžká dřevěná vrata a když zafouká řádný větřík, tak je vyvrátí, nebo do kůlny naprší a to by byl mazec. Má ji plnou chlapských pokladů, které by mohly utrpět. Většinou sice dávno nefungují, nebo je má rozebrané na malé kousky a už je asi nikdy nedá dohromady, ale to nic nemění na jejich ceně. Tedy pro tátu.

Máma by se jich ráda zbavila. Pro ní je to jen nepotřebné harampádí, které je třeba nějak dostat z baráku.

A tak nastaly dohady. Táta chtěl vzít pilku a vyříznout v horní části vrat díru dost velkou, aby se kominíčkovi zamlouvala a v kůlně zůstal. Máma byla kategoricky proti.

Táta: "Bába se zbláznila, chce, abych vrata jen pořádně zaklínil. Dyť mi tam naprší a můžu to všechno vyhodit! No, chápeš to ?!? Já ti ji dám, stejně tady pořád něco huhlá."

Máma: "No ahoj! Co na to říkáš? Dědek bláznivá! Zničil by klidně takový krásný vrata! A proč? Pro pár nepotřebnejch krámů, který stejně akorát zabíraj místo."

Jsou to zlatíčka. Ani jednoho nenapadlo vrata zavřít a kominíčka tím donutit k hledání nového místa pro vyvedení mláďat. Nakonec se dohodli, že se do vrat udělá díra. Máma ví, že je někdy lepší ustoupit a nesahat "klukovi" na jeho hračky. Rozumná žena. A kominíček? Ten si v kůlně začal spokojeně stavět hnízdo, jak mi oba nadšeně druhý den hlásili.

Život, smrt, dravci a kus hovězího

Včera jsem měla opravdu vypečený den, vypečený až do samého konce.

Od  rána školení, které mi bylo k prdu. Místo oběda mě šéf honil jak nadmutou kozu, takže jsem byla hladová a ještě otrávená. Z toho plyne poučení  — nikdy neabsolvuj celodenní, nebo ještě  delší školení v budově firmy, kde děláš.  K večeru  na mně vykukovala hromada mailů a z té hromady pěkná hromádka urgentních. No jo. Co s tím? Jako vždy. Prostě je vyřídit.

Urvaná a hladová jsem se doplácala domů. Doma na mně  řval Mates, protože jsem se opozdila. Výborně,  taky ti přeji hezký den, pomyslela jsem si a vyrazila venčit. 

Možná by bylo lepší, kdybych si urazila nohu, než jsem vkročila do parku.  Nejdřív to tak nevypadalo, na trávníku seděly straky obecné (Pica pica) a byl na ně nádherný pohled.  Černobílí, krásní ptáci. A pak to začalo. Najednou se ptáci zvedli a odlétli o pár desítek metrů dál. Nastal řev. Koukám, co se děje a nějak mi to hlava nebrala. Straky se vrhly na nějakého ptáčka a dva kosi černí (Turdus merula) okolo lítali a šíleně křičeli. Najednou mi to došlo. Straky klovaly do mláděte kosa. Tak to teda ne, sebranko nevychovaná! Doběhla jsem na místo události a kosí mimino vzala do ruky. Straky byly tak drzé, že se vrhly pomalu i na mně.  Najednou koukám, že o pár metrů dál rasí další mládě. Co? Nedáte pokoj? Rázem jsem měla v ruce mláďata dvě. Jedno bylo dost zřízené, druhé vypadalo lépe. Fredynka nemyslela na nic jiného, než jak mláďata dorazit. Jak jinak, je lovec.

V tu chvíli přišli do praku dva kluci a začali hrát fotbal. Mates se k nim přiřítil a chtěl hrát s nimi. Miluje fotbal. Naštěstí jsem mu stačila jednou rukou nacpat na čumec košík, jinak by míč na jednou skousnutí odrovnal. Kluci s ním hrát nechtěli. Báječný. V ruce jsem měla dvě ptáčata, které se Fredynka pokoušela zakousnout a  na vodítku řvoucího Matesa, který trpěl, protože nemohl hrát fotbal. V tom přišla holčina, která v parku venčí dva italské chrtíky a zachránila mě.  Měla prázdný batoh a ptáčata do něj se slovy, že se ptáků fakt docela bojí, uschovala. Oddychla jsem si. Uvolnila se mi ruka, Mates dostal pár facek, aby měl proč řvát a Fredynka taky, aby nechala mláďata v klidu.

Co teď? Volaly jsme záchranou stanici v Jinonicích. Sice jsme tam trčely víc než  hodinu, ale mláďata si nakonec vyzvedl kluk ze stanice. Jedno nepřežilo. Od „chlapečka“, který pro ně přijel jsem se dozvěděla, že straky mimo jiné mladé ptáky požírají. Já trubec neznalá. Už chápu, proč to všechno. Už jsem si nebyla tak úplně jistá, jestli moje akce k něčemu byla. Jeden drobeček nepřežil, druhý je zraněný (podle chlapečka se z toho dostane), straky zůstaly hladové a asi letěly lovit jinam...

Doploužila jsem se celá zmrzlá domů a  začala chlupatcům připravovat  večeři. Řádný kus syrového hovězího mi upadl na zem. Ta mrňavá mrcha Fredynka po něm skočila a než jsem se vzpamatovala,  vyběhla i s masem z kuchyně.  Kus masa byl pomalu větší než ona. Koukám, kam se zašila a rostu vzteky až ke stropu.  Hupla do postele a soukala se pod peřinu. Vrazím ruku do tunýlku, který si vyrobila, zašátrám a táhnu. Nejdřív jde prdelka, pak tělíčko, hlavička a kus masa.  Na světlomodrém povlečení je úžasná, krvavá stopa. Ne od Fredynky, tedy zatím ne, zatím jen od  syrového hovězího.  Už dlouho jí slibuji, že jí přetrhnu jako hada.

Díky, že je večer, postel mám převlečenou a jdu spát. Už nemám ani sílu, abych si uvědomila, že je mi mizerně. I za to díky.

Dobré ráno...

Už jste někdy viděli člověka, který vyskočil z kůže? Nedávno mi jeden človíček řekl, že to nemůže být příjemný pohled a tak se snažím z kůže raději nevyskočit.

Mates opět vstává za svítání. Dnes se rozhodl, že techniku mého buzení zefektivní. Už ho asi nudilo strkat studený čumák pod peřinu a rovnou obdržet facáka.

Spím, zdá se mi sen o tom, že nemám studené nohy a pak to přišlo. Černá obluda skočila do postele, zavalila mě celou svou vahou, což je bez mála 50 kilo a začala mi slintat na obličej. Frekvence olizování byla tak neuvěřitelně rychlá, že mi v první chvíli blesklo hlavou — noční můra a k tomu ještě pořádně zrychleně. Žádná noční můra, jen realita. Nějak se mi nedařilo Matěje odstrkovat a zároveň ho fackovat, což se mu náramně líbilo. Můžu tedy čekat, že tuhle techniku buzení jen tak nezmění.

Konečně se mi ho podařilo z postele vyhodit. Musela jsem vstát, neznám nic horšího, než slintance po ránu. Odporná věc, opravdu. Šla jsem se rychle osprchovat a najednou si vzpomněla na Klub rváčů. Už je to pěkných pár let, co jsem ho viděla. Dávno jsem se naučila své ranní myšlenky nechat plavat a nechtít je pochopit. Někdy je to opravdu lepší.

Takhle slintá Mates na synovce :

Trpasličí pinčové v nouzi - Boskovice

Jsou to dva trpasličí pinčové a potřebují domov, pes Rufus a fenečka Iris. Jsou trochu vyděšení. Neidvím se, být ztracení a teď v kotci, to není nic moc.

Kdybych mohla, tak bych neváhala a vzala si je na gauč. Nemůžu. A co vy?

Záchytná stanice Boskovice

Spěch se někdy nevyplácí

Ani smráděti, které bývá celkem trpělivé. Ale tentokrát nebylo.

Smrádě se většinou nehrne do dveří první. Důvod je prostý. Ví, že být převálcovaná Matesem není žádná radost. A Mates to umí velice dobře. Převálcovat ji. Není v tom žádný úmysl, to jen v zápalu boje nemyslí na to, že je maličká a křehká. Prostě zapomene, že tam někde je.

Dnes smrádě neodolala a řítila se neuvěřitelnou rychlostí po schodech nahoru. Matěj byl nejdříve v závěsu za ní, ona ještě zrychlila a v tu chvíli už věděla, že to nedopadne nejlíp. Už to nešlo zastavit, byla moc rozběhnutá. Matěj ji dohnal, rozrazil lítačky a smrádě dostalo jedním křídlem řádnou pecku do hlavy. Odletěla pár schodů dolů a přistála na odpočívadle. Sedla si na prdelku a chvíli nevěřícně koukala, co se to vlastně děje. Pak se otřepala a rozvážným krokem odkráčela k bytovým dveřím.

Na chvilku si dá nejspíš pokoj a bude rozvážnější. Nepohrne se vpřed jako divoké prasátko. Ale jednou ta zase zkusí. Znám ji, je neuvěřitelně paličatá.

Trpasličí pinč v nouzi - Brno

Útulek při Městské policii v Brně nabízí k osvojení trpasličího pinče. Je to pejsek a hledá nový domov, tak neváhejte.Trpasličí pinčové jsou malí, milí skřítci :) Tenhle čeká na domov už víc jak půl roku a všude se vejde, je to drobeček malej.

Evidenční číslo: 1039/2011

Datum přijetí do útulku: 22.12.2011

Místo odchytu: Bystrcká

Pohlaví: pes

Stáří: 6-8 roků

Barva: černá s pálením

Výška: 31 cm

Váha: 4,7 kg

 

 

Neveselo

To se tak někdy přihodí, když jeden nemůže mít to, co by tolik chtěl. Ne jeden, ale dva.

Smrádě Fredynka začíná hárat. Mates se o ni vzorně stará, olizuje ji láskyplně uši a nespustí ji z očí. Smrádě je nadmíru spokojená. K Matějovi se stále lísá a nehne se od něj na krok.

Mates začíná pokňourávat a je smutný. Chodí za mnou, dává mi hlavu do klína a kňourá. "Tak už s tím SAKRA něco dělej. Udělej něco, aby to šlo." Jenže ono to nejde. A tak ho podrbu, pohladím, ale víc nesvedu. Za chvíli přijde smrádě, podívá se na mě psím pohledem a začne kňourat taky. A tak pořád dokola.

Smrádě s tím taky nic nenadělá, stejně jako já. A přesto se dávno rozhodla, že je ten nejlepší. Dává mu to každou chvíli najevo. Na ostatní psy se jen podívá, pohodí hlavou a rychle maže zpátky k Matějovi.

Tak trochu k zbláznění, nejspíš. Tak trochu?

Dobrman v nouzi - Řepnice u Litoměřic - MÁ NOVÝ DOMOV :)

Útulek Řepnice nabízí k osovojení asi čtyřletého dobrmana. Jmenuje se Amor, má pěknou postavu a dobrou povahu. Víc infortmací útulek neuvádí.

Máte místo na gauči? Tak neváhejte a kontaktujte útulek.

Dobrman Amor :

Co se děje u Matěje? Krytí dobrmana a pinče o :)

Mates není ve své kůži. Neblbne, nezlobí, neblázní, nešílí, směje se jen občas. Neochutnává žáby, nestěhuje nábytek, nezamyká se. Něco se děje. Něco, co se mi ani trochu nelíbí.

A tak trochu veseleji a s úsměvem.

Přišel mi dotaz od čtenáře: "Mám pinče, je větší než normální pinč a chtěl bych ho připustit, ale co znám lidi co mají fenku tak se bojí že ji rostrhne. Je možné připustit s fenou dobrmana?Děkuji"

Pokud bude psík šikovný, fenka se maličko pokrčí v kolenou... , kdopak ty štěňata bude chtít, to nevím :)

Když příroda zavolá, pak se dějí věci. Viděla jsem "voříška" přelézat za fenkou drátěný plot. Viděla jsem křížence jezevčíka a rotvajlerky. V tomhle případě si fena musela lehnou na zem. Jiné vysvětlení nemám. A taky to šlo.

Jen Fredynce a Matějovi to nějak nejde. Kdo by se divil. 5 kilogramů fenky a 50 kilogramů psa. Nojo, panička nemyslela na radovánky. Kdyby ano, pak by to bylo takto : 5 kilogramů psa a 50 kilogramů fenky. Spíše je to tím, že ke mně chlupatci prostě přišli a neptali se, jestli je chci.  Ne, že by to 2x ročně usilovně nezkoušeli, ale o tom vyprávět nemůžu. Budu diskrétní :)

Dobrman v nouzi - Kolín

Už skoro rok je v útulku v Kolíně umístěný dobrman. Jmenuje se  Igor, je mu asi 7 let a je to vyrovnaný pes, což je u dobrmana potřeba. Pak je s ním snadný život. Zvládá základní poslušnos, což je u psa z útulku bonus. Jestli máte někdo místo na gauči, pak neváhejte a obraťte se na útulek v Kolíně. 

Dobrman Igor :

Dobrman a voda

Matěj se nesmí dostat k vodě. Tedy jen snad k té, kterou má v misce, jinak je to mazec.

Bojí se hluboké vody. Je to následek topení, které si zažil, když mu bylo asi půl roku. Vodu miluje, ale jen po bradičku. Má dojem, že se všichni nutně v hluboké vodě musí utopit a hluboká je pro něj každá, která mu sahá víc, než po tu jeho bradičku. Štěká jako pominutý, aby plavec koukal honem rychle z vody ven. Pak má radost, že se neutopil, obíhá ho v kruzích a vrtí celou prdelkou. Samozřejmě je mu naprosto jedno, že toho človíčka vůbec nezná. Největší dilema nastává, když je ve vodě lidí hodně, to má opravdu plnou tlamajznu práce a večer ho z toho věčného obíhání bolí nohy.

Další  Matějova  zábava je také poměrně vypečená. Stojí ve vodě, chňape po ní a nechce přestat. Chňape po ní a polyká ji, takže když vyleze na břeh, je z něj obrovská nacucaná houba. Má plné břicho a zdá se, že musí každou chvilku prasknout, bouchnout, explodovat.

Nikdy nesmím zapomenout jeho oblíbenou latexovou hračku, která plave na hladině a nepotopí se. Dokud mu ji házím do bezpečné hloubky, je všechno tak, jak má být. Pokud ji hodím tam, kde Matěj nestačí, hlásí se o svá práva na vylovení, protože já přece za to můžu. Já můžu za to, že jsem hračku hodila blbě, to je jasná věc.

dobrman

Ochutnávači kočičáků

Za tohle nejsem na chlupatce nijak pyšná, ale kdyby toho prcka nenašli, mohlo být hůř. Tedy prckovi, mně bylo dost děsně právě proto, že ho našli.

Déšť neustával. Proč taky, když jsem měla dovolenou, že?  Psi byli zmáčení, špinaví a vůbec se jim nedalo vymluvit, že se v tak příšerném počasí venku neřádí. Řádění v dešti jsem se neúčastnila, až do chvíle, kdy jsem uslyšela štěkání, dusot a prskání.

Vyběhla jsem ven, během pár vteřin byla úplně promočená a dost naštvaná. Mates měl v tlamě "něco", co se nedalo identifikovat, protože to bylo v jeho tlamě skoro celé a k tomu byla tma. Fredynka měla z toho "něčeho" v tlamě nohu. Noha od zbytku těla oddělená nebyla, ale i tak to nevypadalo dobře. Zalovila jsem rychle Matějovi v tlamě, zařvala fuj, dala mu facáka a vyndala maličké kotě. Fredynka raději nohu pustila dobrovolně. Není takový trubec, jako Mates.

Kotě bylo mokré, oslintané a vyhublé. Byla to kostřička potažená kůží, ale jinak naprosto nepoškozená, což nějak nechápu. Osušila jsem ho a dala mu trochu nažrat. Ne moc, aby mu nebylo zle, protože pár dnů zřejmě nic nežralo. Psy jsem nechala venku. Vyváděli děsně, prostě nutně potřebovali kotě dostat.

Kočičák byl docela rozkošný. Maličký, hravý, ani neškrábal. Dorážel tlapkami na mou ruku a pak se do ní zakousnul, ale jen jemně. Takový jemný lovec to byl. Pak vyskočil, chytil se drápky za mé kalhoty a vyšplhal mi až za krk. Tam se uvelebil, spokojeně vrněl a nechtěl dolů. Dala jsem mu jméno Hrom-a-kdo. Zdálo se, že na pobyt v tlamách chlupatců dočista zapomněl. Měl se jako v bavlnce, psi to nesli velice nelibě a dávali patřičně najevo, že je nespravedlnost spát pod jednou střechou s tím vetřelcem. Pro jistotu dostali pár facek, aby měli proč trucovat. Fredynka byla naštvaná nejvíc, protože jsem kočičákovi půjčila její cestovní pelíšek.

Druhý den odpoledne vypadal Hrom-a-kdo docela vykrmeně a spokojeně. Byl čas, aby šel. Zabalila jsem mu do uzlíčku kus kuřete, chlupatou, teplou deku, do které byl zachumlaný, když spal v pelíšku a vypakovala ho do světa. Prostě jsem ho odnesla o pár stavení dál, kde se o něj rádi postarali.

Hrom-a-kdo přežil, já se nevyspala, protože psi nedali pokoj a Hrom-a-kdo dostával nažrat každé 3 hodiny, aby měl co nejdříve dost síly na cestu.

Fredynka - rodokmen

Mates a Bufo bufo

Mates je prostě dobytek a nejspíš se nikdy nepoučí.

Počasí nic moc, pršelo, prostě mokro a bláto. Letní bouřku, která pročistí vzduch, spláchne prach a všechno tak nějak osvěží, mám ráda. Tenhle déšť nebyla letní bouřka.

Mates našel žábu. Byla to Bufo bufo - ropucha obecná. Nejspíš to byl sameček, nebo nedospělá samička, protože nebyla moc velká. Chvíli na ni koukal s hlavou natočenou na stranu a vypadal opravdu velice oduševněle. Asi přemýšlel, jestli ho Bufo bufo kousne. Pak do ní strčil čumákem a rychle ucuknul. Přiblížil se k ní znovu, myslela jsem, že do ní zase jen tak trošku šťouchne a přestane ho to bavit. Tak to jsem se tedy spletla. Najednou ji měl v tlamě. Fujtajxl. Vytřeštila jsem oči. Blesklo mi hlavou, že když na něj zařvu, tak ji jistojistě spolkne. "Poválel" si ji na jazyku a mlasknul. Tentokrát vytřeštil oči on a znechuceně žábu vyplivnul. Ten výraz bych vám přála vidět. Prostě fujtajxl. Začal běhat jak splašený a házel hlavou, jako by tu žabí chuť ze sebe chtěl setřást. Dobře ti tak, říkala jsem si. Už jednou žábu takhle ochutnal, nebyla to ropucha, ale skokan hnědý — Rana temporaria (jistá si nejsem, už je to asi 2 roky).

A žába? Zdálo se, že je na tom o poznání lépe než Mates. Prostě odskákala někam do bezpečí před šíleným ochutnávačem žab.

Dvorní doktor, opylovačka a brouci

Zašla jsem za dvorním doktorem a pak hezky na kopec. Jak jinak, než se zvěří.

Doktor už je zase chlapík. Tak to mám velkou radost. Byl chorý a opravdu nevypadal dobře. Zase s Matějem slušně blbnul, zlobil ho tím, že mu dával míček na skříň a Mates ji málem celou rozmlátil, jak na ni skákal a štěkal. Pak se naštval a štípnul doktora do zadnice. Ten mu vrazil facku a Mates ho za to slušně oslintal. Prostě vyváděli jako malí kluci. Všechno je tak, jak má být a to mám ráda.

Od doktora jsme šli na kopec. Mates tam narazil na nějaké broučky a byl z nich úplně vyvedený z míry. Čuchal k nim, sledoval jak utíkají někam do úkrytu a frkal u toho jako kůň. Pak chtěl jednoho ochutnat, ale nakonec si to raději rozmyslel. Možná si vzpomněl, jak jednou ochutnal žábu. Chvilku na ni koukal a najednou mu zmizela v tlamě. Poválel si ji na jazyku, začal se šklebit, vyplivnul ji a dával hodně najevo, že nebyla ani trochu dobrá. Chudák žába byla celá oslintaná a maličko zmatená, ale jinak celá a nepoškozená. Rychle koukala zmizet. Nedivím se jí.

Potkali jsme dámu v bílém kostýmku. Vedla na flexi vodítku krásného boxera v plné síle. Byla to zvláštní dvojka. Boxer s paničkou docela cloumal a bylo vidět, že je řádně nevybitý a dost nezvladatelný. Takový začarovaný kruh. Panička jako by říkala "Nemůžu tě pustit, protože neposloucháš". Pes "Nemůžu poslouchat, protože mám velký přebytek energie a potřebuji se pořádně vyřádit". Když se přiblížili, raději jsem Matěje odložila v leže na kraji cesty. Boxer chtěl Matěje sežrat, panička to málem neustála a Mates jako vždy nehnul ani brvou. Je úžasný kliďas. Kdyby panička boxera neudržela, pak by to tedy byla mela. Mates nevrčí, neštěká, je klidný do poslední chvíle. Když není zbytí, vymrští se neuvěřitelnou rychlostí a se sílou malého býčka dá útočníkovi na prdel. Po pár metrech se boxer rozhodl, že se musí nutně podívat do stráně plné jasmínů. To ale panička nečekala. Boxer vyrazil, protáhl milou paničku jasmíny a za chvíli ji vytáhl zase na cestu. A byl z ní opylovač. Kostýmek už nebyl bílý, ale celý žlutý od pylu. Zlatíčko Mates. Vyvádí rošťárny, ale  úplně jiné. Místo vodítka má jen krátkou, slabou, koženou šňůrku, která úplně stačí.