To se tak někdy přihodí, když jeden nemůže mít to, co by tolik chtěl. Ne jeden, ale dva.
Smrádě Fredynka začíná hárat. Mates se o ni vzorně stará,
olizuje ji láskyplně uši a nespustí ji z očí. Smrádě je nadmíru
spokojená. K Matějovi se stále lísá a nehne se od něj na krok. Mates začíná pokňourávat a je smutný. Chodí za mnou, dává mi hlavu do klína a kňourá. "Tak už s tím SAKRA něco dělej. Udělej něco, aby to šlo." Jenže ono to nejde. A tak ho podrbu, pohladím, ale víc nesvedu. Za chvíli přijde smrádě, podívá se na mě psím pohledem a začne kňourat taky. A tak pořád dokola.
Smrádě s tím taky nic nenadělá, stejně jako já. A přesto se dávno rozhodla, že je ten nejlepší. Dává mu to každou chvíli najevo. Na ostatní psy se jen podívá, pohodí hlavou a rychle maže zpátky k Matějovi.
Tak trochu k zbláznění, nejspíš. Tak trochu?
Žádné komentáře:
Okomentovat