Dobrman a voda

Matěj se nesmí dostat k vodě. Tedy jen snad k té, kterou má v misce, jinak je to mazec.

Bojí se hluboké vody. Je to následek topení, které si zažil, když mu bylo asi půl roku. Vodu miluje, ale jen po bradičku. Má dojem, že se všichni nutně v hluboké vodě musí utopit a hluboká je pro něj každá, která mu sahá víc, než po tu jeho bradičku. Štěká jako pominutý, aby plavec koukal honem rychle z vody ven. Pak má radost, že se neutopil, obíhá ho v kruzích a vrtí celou prdelkou. Samozřejmě je mu naprosto jedno, že toho človíčka vůbec nezná. Největší dilema nastává, když je ve vodě lidí hodně, to má opravdu plnou tlamajznu práce a večer ho z toho věčného obíhání bolí nohy.

Další  Matějova  zábava je také poměrně vypečená. Stojí ve vodě, chňape po ní a nechce přestat. Chňape po ní a polyká ji, takže když vyleze na břeh, je z něj obrovská nacucaná houba. Má plné břicho a zdá se, že musí každou chvilku prasknout, bouchnout, explodovat.

Nikdy nesmím zapomenout jeho oblíbenou latexovou hračku, která plave na hladině a nepotopí se. Dokud mu ji házím do bezpečné hloubky, je všechno tak, jak má být. Pokud ji hodím tam, kde Matěj nestačí, hlásí se o svá práva na vylovení, protože já přece za to můžu. Já můžu za to, že jsem hračku hodila blbě, to je jasná věc.

dobrman